Sýkora lužní (Poecile montanus, dříve Parus montanus) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých.

    Menší sýkora, s poměrně velkou hlavou a silnou šíjí. Opeření je převážně šedohnědé a špinavě bílé, s černou čepičkou a skvrnou pod zobákem. Pohlaví a věkové skupiny jsou stejné.

    Je velice podobná sýkoře babce, od které se dá spolehlivě poznat podle hlasu.

    Při vábení nosové dlouze protažené "dé-dé-dé" nebo "ci-ci-dé-dé", při zpěvu řady jasných čistých tónů "cjy-cjy-cjy" nebo "cí-cí-cí" 

    Více informací o Sýkoře lužní naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%BDkora_lu%C5%BEn%C3%AD

Sýkora koňadra (Parus major)  je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých. Jedná o největší a nejrozšířenější ze všech evropských druhů sýkor. Původně dávala přednost listnatým lesům, ale dnes žije také v parcích a zahradách a velmi dobře se naučila využívat blízkosti lidí ve svůj prospěch. Koňadra je poměrně výrazně zbarvená. Má žluté břicho s podélným černým pruhem, černou čepičku a černě lemované bílé líce. V létě se živí hmyzem, ale v zimě musí přejít na semena s vysokým obsahem tuku, která často nachází na krmítkách (nejlépe slunečnice) a je ochotna si pro ně přiletět až na lidskou ruku.

Sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus) je malý sýkorovitý pěvec.

    Menší než sýkora koňadra, s malou kulatou hlavou vmáčklou mezi ramena (působí dojmem, jakoby neměla krk). Nejvýraznějšími znaky, kterými se liší od všech ostatních středoevropských druhů sýkor, jsou modré temeno a černý proužek přes oko. Hlava je jinak bílá, hřbet a kostřec olivově zelený a křídla modrá s úzkou bílou páskou. Spodina je žlutá s úzkým šedočerným středovým pruhem, ocas modrý bez bílého zbarvení. Nohy jsou tmavě modrošedé, oči hnědé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samice však bývá o něco matnější. Mladý pták má matnou čepičku a žluté tváře. Je velmi aktivní, na stromech se pohybuje kodrcavými poskoky podobně jako šoupálkovití, při hledání potravy často visí hlavou dolů. Létá pomalu a vlnkovitě.

    Často a hlasitě se ozývá. Vábí rychlým „sisisydu“ s hlubším posledním tónem nebo jen ostrým „sisisi“, varuje chvějivým „cerretetetetet“. Zpěv má několik variant, nejčastěji „cií cií cií sirr“.

   Více informací o Sýkoře modřince naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%BDkora_mod%C5%99inka

---

 

Jezevec lesní (Meles meles) je šelma z čeledi lasicovití. Obývá kromě severní Skandinávie celou Evropu, Krétu, Malou Asii a odtud až na Dálný východ.

    Na území ČR je jezevec největší lasicovitou šelmou, váží 10 až 20 kg, dlouhý je až 85 cm a s ocasem má metr. V porovnání s ostatními lasicovitými šelmami má jezevec zcela odlišný tvar těla, zavalitou postavu. Má téměř bílou hlavu, jen přes oči má široké černé pruhy. Srst je žlutošedá s černými a bílými konci., hrubou a štětinatou. Došlapuje na celá chodidla (ploskonožec) a tlapy má opatřeny pěti velkými drápy. Uši má malé.

    Více informací o Jezevci lesním naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jezevec_lesn%C3%AD

Ropucha zelená (Bufo viridis) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae).

    Ropucha zelená je druhem typicky vázaným na stepní ekosystémy. Díky tomu nachází ideální podmínky v zemědělské krajině v teplejších oblastech, zejména tam, kde se zemědělsky využívané plochy střídají s lesy. Jako tzv. pionýrský druh vyhledává k rozmnožování nově vzniklé, periodické vodní nádrže, často v lidskou činností silně ovlivněných biotopech. Je schopna se rozmnožovat v rybníčcích, umělých nádržích, různých zaplavených plochách atd., v otevřené krajině nízkých a středních poloh. Vyhýbá se rozsáhlejším lesním porostům a vyšším nadmořským výškám. Převážně soumračná a noční žába, která dovede také dobře šplhat. Ve vodě se vyskytuje pouze v období rozmnožování, které trvá od dubna do srpna. Vyhledává mělké, hustě zarostlé vody i vody bez vodního rostlinstva, kde klade vajíčka v podobě dlouhých provazců. Pulci metamorfují od konce května do září. K přezimován, které začíná během září a října, vyhledávají ropuchy zelené vhodná místa pod většími kameny nebo v přirozených dutinách v zemi.

    Více informací o Ropuše zelené naleznete na: http://obojzivelnici.wbs.cz/ropucha-zelena.html

Ještěrka živorodá ( Zootoca vivipara, starším názvem Lacerta vivipara )  je široce rozšířený eurasijský plaz a vůbec nejhojnější druh ještěrky v Česku.

    Ještěrka živorodá je obvykle méně než 15 cm dlouhá (vyjma ocasu, který je 1,5 až 2krát delší než celé tělo), má krátké končetiny s dlouhými prsty a silnější krk a ocas. Její zbarvení je dle lokalit značně proměnlivé. Nejčastěji se objevují světle hnědí jedinci, ale může být zbarvena např. šedě, olivově zeleně nebo dokonce černě. Samci bývají většinou v porovnání se samicemi štíhlejší a mnohdy postrádají i tmavé pruhy na bocích nebo na hřbetu, tmavé skvrny na břišní straně těla a na rozdíl od samic mívají výrazněji zbarvenou břišní část.

 Více informací i Ještěrce živorodé naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brka_%C5%BEivorod%C3%A1

Srnec obecný (Capreolus capreolus) je hojně rozšířený sudokopytník z čeledi jelenovití. 

    Srnec obecný je relativně malým zástupcem své čeledi. Dosahuje hotnosti mezi 15-20 kg a v kohutku měří 65-75 cm. Ocas je velmi krátký (2-3 cm) a sotva viditelný. Přes léto má jeho srst až mírně rezavočervený odstín, s koncem roku však narůstá nová zimní srst a její zbarvení znatelně tmavne (srnčí zvěř přebarvuje). Samci nají relativně krátké parůžky, které ohou u jedinců v dobrých podmínkách dorůstat až do délky 25 cm. Každým rokem, v rozmezí od října do listopadu, samci své parůžky shazují a na jaře příštího roku jim narůstají nové, které jsou z počátku pokryté jakousi sametovou vrstvou, která se nazývá lyčí a vyživuje parůžek při vývoji a růstu. Po dokončení vývoje parůžků srnec vytlouká - zbavuje parůžek odumřelého lyčí otírání o slabé kmínky stromů nebo keřů. Srnčí paroží může být jednoduše zašpičatělé, ale stejně tak může mít naopak 4-6 výsad. Takže to může být špičák, šesterák, výjimečně osmerák (čtyři výsady na jednom parůžku) nebo raritní samec s různě nepravidelně deformovaným a členitým parožím. Srnec své parůžky shazuje v listopadu a prosinci. 

   Více informací o Srnci obecném naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Srnec_obecn%C3%BD

Rosnička zelená - též rosnička stromová (Hyla arborea)

    Rosnička zelená je malá žába a jediný zástupce čeledí rosničkovitých (Hylidae) v České republice. Obývá téměř celé území Evropy: Ukrajinu, Bělorusko, Balkán, Itálii, Benelux, Slovensko, Polsko, větší část Německa, Francie a Nizozemska, severozápadní část Pyrenejského poloostrova. 

    V Česku se rosnička vyskytuje maxiálně do 750 m. n. m. 

    K životu vyhledává vlhké listnaté lesy, kde vystupuje i do vyšších pater stromů.

    Rosnička zelená je v České republice vyhodnocena jako silně ohrožený druh a je zákonem přísně chráněna. Nejvíce ji ohrožuje rušení vodníc nádrží, ve kterých se množí, a regulace toků spojena s likvidací přilehlých zarostlých mokřin a tůní, obecně tedy ničení přirozeného biotopu. Mezi hlavní hrozby patří i rybnikářství, tj. intenzivní hnojení rybníků, kvůli kterému dochází k takovému nahromadění organických látek, že zabíjí mladé pulce, čímž hynou celé vzácné populace. 

    Pro záchranu tohoto druhu bývají rosničky zelené přemísťovány do vhodnějšího prostředí, nebo bývají tvořeny umělé nádrže s přirozenou pobřežní vegetací.

Více o Rosničce zelené naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rosni%C4%8Dka_zelen%C3%A1

Ještěrka obecná (Lacerta agilis)

    Ještěrka obecná je jednou z nejrozšířenějších druhů ještěrky v České republice. 

    Žije pod kameny nebo ve skulinách.

    Délka ještěrky obecné činí okolo 20-25cm. Tělo měří až 9cm a ocas je jedenapůlkrát delší než tělo. Hlava je širší s krátkým čumákem. Na krátkých končetinách je 5 prstů, jež jsou zakončeny drápky, které umožňují dobrý pohyb po kamenech a různorodých materiálech. Ocas umožňuje lepší dynamiku pohybu a souží také při útěku před nepřáteli, často se od těla při panadění odděluje, ale znovu se regeneruje a dorůstá.

    V České republice je zvláště chráněna jako silně ohrožený druh, je tedy mimo jiné zakázán i její odchyt, chov v zajetí a prodej. Chráněna jsou i její vývojová stádia a sídla. 

Více o Ještěrce obecné naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%A1t%C4%9Brka_obecn%C3%A1

Bruslařka obecná (Gerris lacustris)

    Bruslařka obecná je hojná vodní ploštice. Někdy se jí nesprávně říká vodoměrka, což je jiný druh ploštice. 

    Je 2 cm velká, tělo a nohy jsou pokryté chloupky. Zdržuje se na hladinách stojatých vod. Loví hmyz tak, že bodavě sacím ústrojím vysaje krev a oběť postupně slábne. Dospělci dobře létají. Setkáváme se s ní od března do října. Tmaví dospělci mají nápadné dlouhé nohy, přední pár je však nápadně kratší než pár střední a zadní. Tělo e štíhlé a protáhlé.

  Více o Bruslařce obecné naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Brusla%C5%99ka_obecn%C3%A1

Slíďák mokřadní (Pardosa amentata)

    Tělo je dlouhé 6-7 mm. Samice mají tmavě hnědou hlavohruď s nevýrazným světlým pruhem. Hlavohruď samců je černá se světlehnědým středovým pruhem, makadla tmavá. Zadeček je hnědý s několika tmavšími skvrnami. Nohy jsou hnědé bez výrazného skvrnění. 

    Možná záměna s dalšími druhy rodu Pardosa, zejména pak se slíďákem zahradním (Pardosa hortensis), který však obývá spíše sušší biotopy. K přesněmu určení je třeba porovnat kopulační orgány. 

    Vyskytuje se v Evropě ale zasahuje i do západí části Sibiře.

    V ČR je hojný druh po celém území, zejména v nižších a středních polohách. Patří mezi naše nejhojnější pavouky. 

    Tento slíďák obývá růzé mokřadní biotopy. Najdeme ho téměř ve všech lužních lesích, v okolí tůní, rybníků, na mokřadních loukách, březích vodních toků, vlhkých příkopech cest a polí. 

    Při vyrušení vbíhá na vodní hladinu. 

    Námluvy probíhají brzy z jara. Namlouvací rituál probéhí tak, že samec běhá okolo samice, přednía nohama "bubnuje" o podklad a přitom zvedá střídavě makadla. Od dubna samice nosí na svých snovacích bradavkách kulovitý kokon. 

    Dospělci se vyskytují od března do srpna.

Okáč prosíčkový (Aphantopus hyperanthus)

    Rozpětí křídel se pohybuje mezi 4-4,5 cm. Samečkové jsou menší, tmavě hnědě zbarvení s malými tmavými skvrnami ve tvaru očí. Počet může být různý, mohou i chybět. Samičky jsou větší, jejich zbarvení je podobné jako samečkovo, jen jsou světlejší. Okraje křídel jsou lemované tenkým bílým proužkem. Spodní strana křídej je zbarvená jako vrchní, tmavá očka jsou navíc lemovaná žlutě.

    Okáči se vyskytují od Evropy po Asii na loukách, okrajích lesů, sadech a zahradách, okrajích cest a podobně.

    Jejich vývoj je jednogenerační (červen - počátek srpna). Vajíčka jsou kladena k bízi trsů trav, larvy jsou solitérní. Žír probíhá v noci, dokážou přezimovat v 3. instaru což je 'nepravá' hibernace.

    Motýli se živí nektarem květů ostružiníku a ptačího zobu. Housenky se živí různými druhy trav, jako je například lipnice, srha, vláčka a podobně.

    Je to denní motýl.

Vážka ploská (Libellula depressa)

NA FOTOGRAFII POD ČERVENOU BARVOU

je druh vážky s nápadně širokým zadečkem, který je u samečka blankytně modrý a u samičky hnědavý. Má v oblibě málo zarostlé vody, proto často jako první osídluje nově zakládané malé vodní plochy.

    Dospělá vážka měří 39-48 mm. Rozpětí křídel má 70-80 mm. Tělo má štéhlé, hlavu velkou a pohyblivou. Hruď je mohutná a dozadu zkosená, na hlavě vyniká pár velkých očí, ústní ústrojí je kousací. Na bází zadních křídel jsou černohnědé skvrny. U obou pohlaví je dosti výrazný pohlavní dichronismus, tj. možnost různého zbarvení. Samečci, především starší, jsou zbarvení do modra, kdežto samičky jsou zbarveny hnědě. Zadeček je zploštělý se žlutými skvrnami po bocích.

   Více o Vážce ploské naleznete na: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=2033

Šídlo modré (Aeshna cyanea)

NA FOTOGRAFII POD MODROU BARVOU

    Šídlo modré patří mezi naše hojné a velké druhy, v rámci rodu největší. Můžete se s nimi setkat snad na všech našich stojatých vodách.

    Barva těla je hnědá až černohnědá, hruď černohnědá, na boční straně hrudi převládá svítivě zelené zbarvení, podél švů jsou široké hnědé pruhy. Barva zadečku je černohnědá u samic hnědá. Na zadečkových částech převládá u samců barva modrá, u samic zelená. Břišní přívěsky samců končí trnem zahnutým směrem dolů.

    Více o Šídle modrém naleznete na: http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=1298

Vztyčnořitka lipová (Phalera bucephala)

    Je to motýl čeledi hřbetozubcovití.

    Motýly mija v rozpětí 50-65 mm. Přední křídla jsou stříbřitě šedohnědá se 2 hnědými příčkami. Apex je osazen velkou žlutou skvrnou. V klidové poloze připomínají ulomenou větvičku. Housenky jsou žlutočerně podělně pruhované. Tmavé pruhy jsou stříbřitě kropenaté. Tělo je kryto dlouhými měkkými světlými chlupy. Dorůstají velikosti kolem 60 mm. Při podráždění zvedají současně přední a zadní část těla.

    Dospělco se objevují od konce května do srpna. Samičky kladou vajíčka ve skupinkách na spodní stranu listů hostilestkých dřevin. Housenky se líhnou v červenci. Jako malé žijí pospolitě. Později se rozlézají do korun. Nejprve ožírají vrstvu listové pokožky, později listy děrují a nakonec hromadně ožírají od okrajů a skeletují. Po žíru často ponechávají pouze  řapík, případně bazální část středového žebra. Po ukončení žíru, v průběhu září, zalézají housenky do půdy či mechu, kde se těsně pod povrchem volně kuklí.

    Housenky vztyčnořitky lipové často způsobuj na napadených větvích likální holožíry.

    Mezi hostitelské dřeviny patří vrba, topol, lípa, dub, olše, bříza, líska, jeřáb, buk lesní, habr, jilm, ovocné stromy, kaštanovník a podobně.

Drozd zpěvný (Turdus philomelos)

    Drozd zpěvný je o málo menší než jeho příbuzný kos černý (20 - 23,5 cm) a váží 50 - 107 g, shora je hnědý, na hrdle a prsou světle okrový a tmavě hnědými podélnými skvrnami. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.

Více o Drozdu zpěvném naleznete na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Drozd_zp%C4%9Bvn%C3%BD